Kyklády 2018 - kolektivní deník

Martin Š.: Přiletěli jsme den před převzetím lodi a ubytovali se v městečku Mykonos. Už při vystupování z letadla jsem si pomyslel “nó, pěkně fičí”. Taxikář cestou z letiště říkal “tohle tu není normální, Meltemi fouká přes den a v noci je klid, ale teď to fouká nonstop”. Přikyvoval jsem, už tři dny před vyplutím jsem posádce psal, že dle předpovědi má foukat 20 uzlů 24 hodin denně, což jsem ještě neviděl... (pozn.: 1 uzel = 1,852 km/h) Tak to bude “čerstvý” začátek plavby :D Předpověď ukazuje, že třetí den plavby má vítr přitvrdit na 45 uzlů! To se budeme muset někde opravdu dobře schovat, to je Beaufort 9 - rozuměj “vichřice” (devítka z dvanáctistupňové škály, se slovním popisem u devítky “lehké narušení staveb - odnáší komínové nástavce a střešní tašky” :D, zdroj David Houghton - Počasí na moři).

Katka: Vichřice z pohledu architekta: Při procházce po městečku Mykonos v den příletu se nám hned vysvětlilo, proč městečko má tak spletitou síť úzkých uliček, jednoduché bílé domky se zaoblenými hranami a větrné mlýny. Voda, vítr a slunce jsou tu hlavní elementy - na moři a pobřeží fičí, vítr strhává jemné kapičky z vln, takže vítr je slaně vlhký. Naopak mezi domky se už vítr nedostane, zabloudí v uličkách a slunce zde pálí a je vedro.

Dáša: První plavba v životě očima námořního benjamínka a nejmenšího člena posádky: Kapitán se tváří, že sice fouká, ale tak to přece s ohledem na roční dobu bylo v plánu a do plachet by logicky foukat mělo, jinak se neplachtí. Takže se snažím působit taky cool a vyděšené pohledy si schovám na později.

Martin Š.: Chlápek z charterovky mi předpověď počasí při přebírání lodi potvrdil slovy “yes, very very very heavy wind is coming”. Konzultoval jsem s ním, kterým směrem poplujeme a kde se tam nejlíp schovat - prý marína Naousa na ostrově Paros. V domovském přístavu pro nás tou dobou nebude místo, koná se tam nějaká regata.

Katka: Kapitán nás seznamuje s aktuální předpovědí počasí. Sami vidíme, jak je vítr silný - napíná řecké vlajky, takže není problém je fotit v roztaženém stavu. Má sice trochu zeslábnout, takže snad vyplujeme. Ale může se stát, že nám vichřice hlášená na střed týdne znemožní včasný návrat zpět do maríny v pátek. Na moři navíc nejsou vidět žádné plachetnice, takže to v nás vskutku vzbuzuje respekt. Naskakuje otázka: může se stát, že nevyplujeme? Je možné, že celý týden budeme na souši a loď pro nás bude jen hotelem? To by byla sakra škoda, ale holt počasí neporučíme, aspoň bude nějaké dobrodružství. Nákup potravin má zajistit jídlo na cca 3 dny, vodu na celý týden. Doufáme tedy, že to klapne a v Naouse přečkáme vichřici a městečko nám poskytne útočiště.

Dáša: První noci v novém “bytě” předchází objevování dosud netušených možností, kde všude se dá na plachetnici najít úložný prostor a jak tahle pojízdná záležitost funguje. Poznatek číslo jedna - toaleta není celá v plastu náhodou, samostatnou sprchu na plachetnici nehledej. Poznatek číslo dva - pokud máte méně jak 2 metry, tak v kajutách na zádi se nemusí spát s hlavou napresovanou pod sezením na palubě.

Martin Š.: V neděli vyplouváme při 20 uzlech větru, mimo přístav jsou metrové vlny, do kokpitu rovnou dostáváme sprchu vody, na plné plachty kormidlo při pokusu točit doleva nereaguje, točím o 270 stupňů doprava, to už loď poslouchá. Během dvou hodin je ale de facto bezvětří - paradox, při tom co nás čeká. Během dne volám do Maríny v Naouse. Mluvím se správcem maríny, který mi ale říká, že aktuálně není možné místo na kotvení zarezervovat, protože město se s ním momentálně soudí o správu přístavu a že tam tudíž panuje zvláštní bezvládí. Z toho vyvozuju, že tam budeme muset zkrátka doplout dost brzy, abychom našli místo. Večer po 42 mílích (1 námořní míle = 1,852 km) kotvíme sami v krásné zátoce, v pohodě, radost.

Zuzka: To je ta romantičtější verze. Žádá si následující doplnění: V podvečer při exkurzi na břeh se ukázalo, že tu žádné lodě nekotví možná z dobrého důvodu. Písečná pláž byla rozryta stopami nikoliv lidskými (jak by napovídaly roztažené slunečníky), ale jakýchsi sudokopytníků; a to v počtu tak hojném, že pouhé dvě, tři kozy by na to nestačily (jednoduše by chcíply vyčerpáním). Ostatně už domněnka, že šlo o prachobyčejné kozy, byla podkopána zoologickým výzkumem Dáši, která našla kromě stop také hromádky trusu úctyhodných rozměrů. Malebné písečné kopečky obklopující pláž rázem nabyly zlověstný ráz – slouží snad jako zákryty pro armádu ostrovních muflonů či jiných velekoz, které za nimi číhají na neopatrné námořníky, ve vhodný moment se vyřítí a doslova nás roznesou na kopytech?! Nabízelo se dát se na okamžitý ústup zpátky na loď – jsou však věci, kvůli nimž stojí za to riskovat život, a tak jsme ještě drahnou dobu ladili skupinový snímek ve stylu plakátu metalové kapely a do bezpečí jsme prchli až pak.

Katka: Pod plachtami, v náklonu, na vlnách hned po vyplutí zkoušíme, co snese loď a co naše žaludky. Ptám se kapitána, jaký náklon zvládne naše plachetnice. Když zjistím, že můžeme plout i se stěžněm vodorovně a loď se i z toho dostane, uklidňuje to mé obavy a vychutnávám si tu matějskou pouť bez obav. Naštěstí všichni divokou jízdu zvládnou, i když přes den asi každý z nás cítí drobnou nevolnost z houpání nebo pálícího slunce. Bezvětří pak přináší nové zážitky - koupání z lodi na otevřeném moři, tažení na laně za lodí, “vyjachtění” se na palubě... Je totiž rozdíl mezi plachetnicí a jachtou. Plachetnice je pro plachtění, jachtění je válení se v plavkách (nebo i bez) na palubě a sbírání bronzu od řeckého slunce. Během dne nás kapitán školí ve vázání uzlů. Loďák, dračák, škoťák, prusík, osma… Heslo dne: “Za jezírko se netahá” (viz níže)

Dáša: Nekonečná modř uprostřed hlubokého moře vypadá z paluby velmi romanticky. Zvlášť, když vás během plavby i v náklonech a vlnách poslouchá žaludek a obavy z nevolnosti tedy nausey, ne náhodou původně z řeckého výrazu nausiē pro „mořskou nemoc“, se ukazují jako liché. Koupání s jediným záchytným bodem v podobě pohupující se plachetnice skýtá pro suchozemce příjemnou dávku adrenalinu, slunce na konci září je čirá radost. Poznatek další: vázání uzlů není kratochvíle, brzy se to může setsakra dobře hodit.

Martin Š.: Po 15 mílích na motor a 5 mílích lehkého plachtění na motýla (pozn.: na zadní vítr, kdy je hlavní (zadní) plachta vyložená doleva a kosatka (přední plachta) doprava) po dlouhém rozvažování rozhoduju zakotvit na divoko v prázdné zátoce půl hodiny plavby od naší naplánované skrýše, vítr má přituhovat až v úterý kolem poledne. Super večeře, noční koupání, klid, zase radost, plavba do západu slunce byla krásná. Jen na rádiu jsme slyšeli volání o pomoc a komunikaci s pobřežní stráží od lodi, která nabírala vodu do podpalubí.

Po 22. hodině k nám připlouvá sympatický rybář se svou mladou ženou, že nás za soumraku viděli připlouvat a jestli prý víme, co nás čeká. V Athénách už to prý začalo, a swell (vlny) k nám dorazí tak někdy mezi 2. a 5. hodinou ranní a na tomhle místě budou hodně nepříjemné. Ujišťuju ho, že aktuální předpověď počasí studuju několikrát denně, ale že hlásila nástup větru až kolem poledního. Ptám se rybáře na doporučení, říká, že to co se chystá, tu deset let nezažil, že rozhodně nemáme jet do Naousy, že ten přístav je špatně chráněný a že všechny lodě ho opouští, že máme jet nocí na sever nějakých 30 mil (55 km) do maríny na ostrově Syros. S díky se s ním loučíme, nabízíme láhev vína jako poděkování za jejich starost, s díky odmítá a se vřelým úsměvem odplouvá. Čeká mě těžké rozhodování. Po prostudování google foto map, stažení aktuální předpovědi, studiu přístavů v pilotu, neúspěšném telefonátu do doporučeného přístavu a přednesení všech pro a proti posádce nakonec rozhoduju, že poplujeme hned do Naousy zhodnotit tamní situaci.

O půlnoci jsme tam, plachetnic je tu osm, což v tomto přístavu znamená dost plno, voda klidná jako zrcadlo. Postupně zkoušíme přirazit na tři místa v maríně, ale žádné není vhodné, nakonec nám dvě posádky uvolní pomocná příčná vyvazovací lana a my se vměstnáme mezi ně. Jdeme spát, pro tuhle noc nic lepšího udělat nemůžeme.

Zuzka: V danou chvíli na to samozřejmě nebylo ani pomyšlení, ale zpětně viděno měla tato příhoda ještě jeden podstatný důsledek. Dodatečně totiž ospravedlnila teror, který se na palubě udál předchozího dne (na daném místě jsem o něm taktně pomlčela). Nejmenovaný člen posádky toho večera téměř násilím (k fyzické újmě nakonec nedošlo, ale to jen proto, že včas zabral psychický nátlak) zavlekl kapitána do nafukovacího člunu a donutil ho ke krátké (a náramně pěkné!) projížďce pod hvězdnou oblohou. Jak to souvisí s rybářem a jeho ženou? Inu: kapitán původně usiloval o odložení vyjížďky na další večer, ale terorizující námořník se nedal odbýt. A ejhle: v onen další večer přijel rybář se ženou, přivezli zprávy o vlnách a větru a odvezli možnost nočního veslování. Ponaučení nechť si v tom najde každý sám; rozhodně ale nejde o bezvýhradné doporučení terorizování unavených kapitánů!

Katka: Takže Zuzka si už na člunu zajezdila, my s Dášou ještě ne a nejlepší příležitost je před snídaní na klidné vodě v zátoce ostrova Despotiko, kde zatím nejsou ani kozy, ani lidi. Je to totiž nejlepší příležitost, jak vyfotit loď. Z lodě se loď špatně fotí. Ze člunu se loď fotí lépe. Protože náš člun (dle kapitána “dinghy”) nedisponuje sedátkem, nejlepší možnost, jak ve člunu veslovat, je ta, že každá z nás má jedno veslo. Chce to sice trochu synchronizace a komunikace, ale po 2 dnech na palubě už zvládáme i tuto výzvu. Vlny nás snášejí dál od břehu, takže si chvíli myslíme, že se uvolnila kotva plachetnice.

Před vyplutím si ještě užíváme koupání kolem lodě a skákání z přídě. Kdo ví, jestli ještě bude nějaká podobná příležitost. Jedna z nich nastává vzápětí. Objevujeme krásnou přírodní zajímavost - tunel ve skále a za ní jeskyni. Po trojicích se vydáváme na obhlídku pobřežních skal, šnorchlování v malebné zátoce a průjezd člunem skalnatým tunelem s výhledem na naši loď.

Fouká mírný vítr. Plutí na motýla je parádní. Sice jedeme pomalu, ale jsme tu přece proto, abychom plachtili, ne se vozili na motor :-) Při kormidlování musíme dávat pozor, aby byly obě plachty napnuté, protože svírají poměrně malý úhel a hrozí přefouknutí na stranu. Po chvíli ale nacházím ten správný grif a moc mě baví tahle komunikace s větrem.

Plachty jsou tak fotogenické, že s Dášou podruhé naskakujeme do člunu, který beztak plápolá na vlnách za lodí, a fotíme loď s krásně rozevřenými plachtami. Tenhle pohled se neokouká. Oranžové břehy ostrovů, temně modrá voda a krásný bílý motýl.

Den je jak malovaný a večerní slunce využíváme pro reklamní fotky některých členů posádky. Druhá polovina posádky se diví, proč kvůli tomu jedeme mimo kurs, když máme mířit přímo na západ. Nejspíš nerozumějí umění.

Dáša: Koupání před snídaní, místo oběda a před večeří je přesně ta náplň dne, kterou námořní nováček zvládá a neprotestuje. Když máte kolem sebe samé profíky a skoroprofíky můžete si užívat klid, vyjachtit se na přídi (aktivita, ke které ani plavky téměř netřeba) a zajišťovat spokojenost družstva přes žaludek, tím, že nerozvaříte gnocchi k večeři. Noční přesun do přístavu vám trochu zvýší tepovku, ale blízkost civilizace má taky něco do sebe.

Martin Š.: Vlny a vítr přišly někdy ráno, kolem osmé fouká už 20 uzlů. První plachetnice opouští přístav… pak druhá… třetí. Zůstává tu pět lodí vedle sebe. Mluvím s nezkušeným německým kapitánem (z lodi objednu napravo), prý zůstávají. Mluvím s francouzským důchodcem z lodi nalevo, který se po Řecku plaví už pět měsíců s přítelkyní a kamarádem, že taky zůstávají, ale jdou spát někam do hotelu. Němci vzápětí taky někam zmizeli. Přichází spěšně jiný, náhodou taky Němec ze sousední, dosud opuštěné padesátistopé plachetnice s dvěma kufry. Pomáhám mu je naložit. Fouká už kolem 35 uzlů, ptám se ho, co má v úmyslu. “Jedu okamžitě pryč, kdekoliv jinde je to při tom, co se chystá, lepší než tady. Zamířím do Parikie, přístav je tam plný, ale radši budu na kotvě tam, než tady vyvázanej v přístavu, chci zmizet, než sem do přístavu přijdou vlny. Pomáhám mu odvazovat lana, popluje sám, ve finále shodí mooring, já držím střed jeho levoboku jen lanem v ruce na tření vyvázanej k naší lodi, on při plném plynu na odpočet 3,2,1 odhodí návětrné lano vyvázané od zádi k molu, v ten okamžik pouštím lano i já a on vystřelí dopředu a snaží se protlačit příď doleva proti větru. Podaří se mu to středně velkým obloukem a s díky a zamáváním mizí z přístavu.

Zuzka: Nebyl na to bohužel čas ani myšlenky, ale později jsme zalitovali, že jsme odvážného němce trochu nevyzpovídali. Vyklubal se z něj totiž konstruktér lodí, a přesně toho by se člověk rád na leccos zeptal, když už druhý den poslouchá zlověstné vrzání lan a skřípění vinšny, ke které je jedno z těch důležitých přivázané. Co daná součást lodi vydrží a co ne, je samozřejmě možné ověřit experimentálně (jak se také nakonec stalo), ale s trochou příslušné teorie by měl možná člověk o fous klidnější spaní.

Martin Š.: Němci se objevují u lodi s velkou zásobou alkoholu :D a pomalu (to brzo) začínají vylepšovat své vyvázání. Řekové, kteří kotví hned vedle nich po větru s dřevěnou plachetnicí z roku 1940, němcům dost důrazně a razantně říkají, co mají dělat. My už máme příď vyvázanou na třech moorinzích (pozn.: v této maríně se kotví tak, jak je v přístavech ve Středomoří nejběžnější, tj. kolmo k molu, zádí u mola, s přídí vyvázanou k betonovému bloku ležícímu na dně přístavu - toto příďové lano brání  zádi, aby se rozbila o molo), jeden jsem odvázal od mola o tři kotvící místa dál směrem proti větru - pokud jde o zajištění přídě, víc aktuálně udělat nemůžeme - kotvu nemáme jak do návětří dovézt.

Zuzka: Osobně mám podezření, že kdybychom bývali kapitána trochu hecovali, nějak by to vymyslel. Tři dny v přístavu, kdy nebylo na práci nic moc jiného než přemýšlet, která část lodi se pravděpodobně o něco rozbije první, vybičovaly jeho kreativitu k nápadům věru pozoruhodným (a co víc – funkčním). Přelézání z jedné lodi na druhou za pomoci lana nataženého mezi ráhny nakonec sice zůstalo jen fantazií, ale jakožto idea to dobře ilustruje stav kapitánovy mysli (stejně jako fakt, že z jedné lodě na druhou skutečně přeskočil, akorát že bez použití onoho lana). Například zařízení sestávající z tenkých lanek navázaných na pet lahvi snad mohlo zpočátku vyvolávat pochybnosti či dokonce úsměšky, a jak nám bylo nakonec užitečné při vracení ukradeného mooringového lana na původní místo! Domnívám se tudíž, že kdyby kapitán opravdu chtěl, kotvu by do návětří nakonec dostal (třeba pomocí dvou sirek, kolíčku na prádlo a pár slupek od brambor).

Martin Š.: Návětrnou záď máme vyvázanou třemi lany ke třem pacholatům (pozn.: přivazovacím bazmekům na molu), závětrnou dvěma ke dvěma. Krom bytelného přivázání člunu na palubě jsem ještě separátně svázal obě rolovací plachty, aby se za žádných okolností neuvolnily. Navíc jsme sklopili i sprayhood, abychom měli menší plochu, do které se opírá vítr. Jsem spokojen. Vzpomínám ale, jak jsme v roce 2014 kotvili na Lefkádě ve vyhlášené, údajně velmi bezpečné maríně, kde ale v roce 2011 vichřice jednoho člověka zabila a desítky lodí potopila a poškodila (na webu k dohledání jako Vliho storm 2011) - pokud přijde něco takového, musíme včas opustit loď a dostat se do bezpečí. Přijíždí prozatímní správce mariny s tím, že správa města nařídila, že všechny plachetnice musí opustit přístav. Říká ale, že nutit nás nebude. Nikam se vydávat nehodlám. Po dohodě s posádkou si každý chystá evakuační zavazadlo s nejnutnějším. Ještě dotahujeme mooringy, abychom byli dál od mola, při tak velkých vlnách se bojím, abychom nezačali mlátit zádí o molo.

Zuzka: Prostor mezi lodí a molem je tématem samým pro sebe. Když je člověk na lodi a pozoruje, jak vlny plavidlem házejí do všech směrů, přál by si mít tento prostor co největší – molo je zlověstná tvrdá obluda chystající se kousnout naši křehkou kocábku do zadku. Když jste ale na mole a chcete na loď (případně naopak – ale kdo by chtěl z lodi na molo!), radši byste ten prostor zúžili na pohodlně překročitelných třicet centimetrů. Visutý můstek vedoucí ze zmítající se lodi neustále lítá sem a tam všemi směry, takže při nástupu na něj člověk vypadá, jako by vypil Němcům odvedle všechno pivo. Přesto je ale nesporným štěstím, že náš můstek byl, jaký byl. Zní to jako banalita (jaký by tak asi měl být?) ale zeptejte se Francouzů odvedle. Jejich „můstek“ nebyl pevně připojen ani k molu, ani k lodi, což z něj činilo namísto cenného pomocníka zlotřilou past (a navíc ho podezíráme z nakřápnutí elektrického sloupku stojícího na mole – no zkrátka učiněný výtržník). O jeho kvalitách nejlépe vypovídá technika, kterou zmiňovaný francouzský důchodce později zvolí pro vstup na svou loď (viz níže).

Martin Š.: Všichni jdeme spát. Zhruba každou hodinu vstávám a jdu překontrolovat všechna lana a celou loď. Díky těmto hlídkám taky vznikl tento "deník" - když jsem nemohl kolem čtvrté ranní spát, sepsal jsem si pro svou chabou paměť poznámky o dosavadním vývoji událostí. Vlny v přístavu jsou asi metr vysoké, hladina připomíná velkou řeku při povodni, voda všude víří, jako by se vařila. Ráno kolem osmé už toho mám plný zuby, když vstali Zuzka s Radkem, přebrali hlídku a já jdu zkusit usnout na obě oči.

Katka: Jestli tohle je teprve začátek blížící se vichřice, tak co ještě nastane? Vítr ukazuje svoji sílu, projevuje se jak vlnami, tak i zvukem - píská to ve stěžni. Lodě svorně tančí vedle sebe na hladině, i když každá trochu v jiném rytmu. Swingují :-)

Houpání lodě ještě ujde, v podpalubí se dá ještě uvařit a projít do kajuty jen s pár modřinami od nárazu do nábytku, spát taky jde (my jsme na rozdíl od kapitána kontrolovali loď jen namátkou při podezřelém zvuku), lana vržou o vazáky, v nepravidelných intervalech loď sebou škubne, když ji vlna pošle a lano se napruží. Čas od času vylezeme na vlnolam, ze kterého je vidět na moře před přístavem - vlny rostou a jejich napěněné hradby mi připomínají kresby v knížkách Julese Verna. Vítr přináší z moře slané kapky, takže je na palubě vše od soli, shrnujeme závěje soli, když dlaní přejedeme po kovové trubce konstrukce na zádi.

Jdeme se projít do městečka a doplnit zásoby jídla. Domky a uličky jsou podobné jako v Mykonu, jen tady jsou rozeseté na svahu a z pohledu z lodě mi celé panorama tu a tam s podloubím a cimbuřím připomíná Betlém vyřezaný na Vánoce. Jen chybí oslík s Marií a Ježíškem projíždějící scénou zleva doprava.

S Dášou si prohlížíme rybářské lodě v přístavu, procházíme uličkami města a vystoupáme až ke kostelu. Naše rozjímání naruší jen chlapík za kostelní zdí.

Zjišťujeme ceny půjčení aut - pokud nebude bezpečné vyplout a zůstaneme v maríně ještě další dny, mohli bychom vyjet na výlet po ostrově - třeba do mramorových dolů, Parikie atd. Auto pro 6 osob by stálo 60-80 Euro na den, odvíjí se to od stupně luxusu ve vybavení kanceláře půjčovatele aut. Nakonec ale auto nevyužijeme - situace je tak napínavá, že přece nemůžeme nechat loď bez dohledu, a jsme malá posádka na to, abychom se dělili. Balíme radši evakuační zavazadlo (já si radši předbalím vše), ale zatím se dohodneme, že všichni zůstaneme na palubě, pokud nepůjde o život. Nejsme tak měkcí jako Francouzi a opilí jako Němci, abychom opouštěli loď. Na houpání, pískání, škubání a vrzání už jsme si zvykli a kdo by se chtěl vzdát vodní postele.

Dáša: První den, kdy se zvedá vítr. Za denního světla a při procházkách Naousou to tolik nevadí. Bezesná noc už je nervóznější, když absolutně nevíte, co vás čeká. Někdy může být nevědomost konejšivá, ale teď radši chcete vědět, jak se ta červená čísla v aplikaci windy.com promění v reálný pohyb lodi všemi možnými směry. Zjištění další, kajuta na návětrné straně má neuvěřitelnou akustiku. Pohyby lodě a napínání lan mají své tempo, zatím spíš andante, ale poslouchat ho celou noc ve forte už zdaleka nevytváří ukolébávající náladu. Doporučení pro zvídavé námořníky: když svému kapitánovi důvěřuješ a 5 lan a 3 mooringy ti připadají víc než safe varianta, tak se ho už na nic neptej. Bude tě mít trochu raději :)

Martin Š.: Budím se kolem desáté hodiny. Je krásný slunečný den, teda až na to, že fouká stabilně 35 uzlů a nárazy jsou kolem 40.

Zuzka: Pro ty, kdo si pod těmito čísly nic moc nepředstaví (stejně jako já před plavbou), upřesním: Pro hukot větru, burácení vln a hvízdání meluzíny je sotva slyšet z jedné strany kokpitu na druhou – jak zní ticho, už jsme zapomněli. Člověk po chvíli na palubě vibruje zimou i v dlouhých kalhotách a bundě (není nad dovolenou u moře!). Tousťák se sýrem k večeři hrozí ulétnutím. Za této situace působí jakási místní kachna, která naprosto nevzrušeně brázdí rozbouřenou vodu mezi zmítajícími se loděmi, skutečně bizarně.

Martin Š.: Francouzská loď se komíhá nebezpečně blízko k nám i zádí k molu, dávám frantíkovi čas, aby se objevil a pořešil si to sám, večer jsme mu sice zkrátili návětrná lana, ale během noci se mu povolily mooringy. Němcům se v noci přebrousilo jedno lano, tak jdou koupit nové. Francouz přišel omrknout situaci, je sám, tak mu nabízíme pomoc. Chystá se skákat na loď, z čehož mi vstávají vlasy hrůzou, mám tendenci ho nějak přidržovat a tak, ale najednou skočí a pomocí salta s vrutem (skoro :D) je na své lodi. Pomáháme mu poladit vyvázání lodi a dostat jeho kufr a nakonec i jeho a mě zpátky na břeh (můstek nemá). Jsem rád, že jsme mu pomohli.

Němci mají tendenci ladit uvázání, ale dělají spoustu chyb. Jeden z nich padá z můstku, druhý ho zachytil, Radek s Dášou přiskočili a pomáhají mu na nohy, naštěstí nespadl do vody, ale zůstal viset nohou za můstek. Už se nemůžu koukat na ty pitomosti, co němci dělají a mile s jejich kapitánem probírám věci, které bych doporučil udělat jinak - je to sympaťák, ale ani on ani jeho posádka nemají zkušenosti. Ukazuje se, že kapitán neumí správně ani uvázat dračí smyčku.

Zuzka: Buďme fér. Není vyloučeno, že Herr Kapitän neznal onu pohádku, bez níž je správné uvázání dračí smyčky v podstatě nemožné. To bylo tak: Za sedmero horami a sedmero řekami vylezl z jezírka (které je na té straně, odkud lano přichází, ne na dračím ocase!) lítý drak. Omotal princeznu (která stojí vně jezírka! Logicky. Kdyby stála uvnitř, měl by to drak moc jednoduché.) a pak zaplul zpátky do jezírka. Následně se tahá za princeznu a oba draky (kdo je ten tajuplný agent, který tahá, se v pohádce nespecifikuje; stejně tak zůstává z hlediska příběhu záhadou, kde se tam najednou vzali dva draci. To už je kouzlo lidové tvořivosti.). Netahá se rozhodně za jezírko (zní to banálně? Zkuste si to, vsadím boty, že za něj zatáhnete.). Pohádka je to, pravda, poněkud temná (pokud nefandíte drakovi), ale nelze jí upřít vysokou funkčnost. Nevím, jestli ji náš kapitán svému německému kolegovi převyprávěl; pokud ne, pak nejspíš proto, že veškeré své didaktické úsilí už vyčerpal na svou vlastní posádku. Ta teď díky tomu umí uvázat sem tam nějaký uzel (přinejmenším pokud má lano správnou tloušťku a barvu, někdo mu drží jeden konec a nikdo se nedívá), dále ví, které uzly pořádně uvázat neumí (a že za občas neuváže ani ty, které umí – typicky tehdy, kdy je daný uzel skutečně potřeba) a hlavně umí velmi pěkně vyprávět jistou pohádku.

Martin Š.: V tom se z mola vyrve ocelové oko, na které je uvázaná návětrná záď Němců a závětrná naše. Vše zůstalo držet na záložních lanech, tak převazujeme ta utržená. Během dne všichni chodíme kontrolovat log maximální rychlosti větru a postupně hlásíme úlovky - 42, 43, 44 uzlů… Asi hodinu ladíme vyvázání Němců, není kam spěchat.

Zuzka: Z terapeutických důvodů je příhodné to formulovat takto. Skutečnost však byla veselejší – zmíním alespoň jednu roztomilost. Jeden z námořníků se dříve toho dne poctivě cvičil v hodu lanem na pachole, a nutno říct, že v tom díky kibicování kapitána dosahoval uspokojivých výsledků. Hod na pacholka německého (a poněkud víc do dálky), pravda, příliš netrénoval; přesto k tomuto úkolu přistupoval s jistou měrou důvěry v sebe sama. Když pak lano skutečně hodil a sledoval, jak mu div nespadlo na špičky bot (za upřímného Němcova smíchu), spadl mu kromě lana i hřebínek.

Martin Š.: Potápěč z řecké lodi říká, ať mooringy moc nepřetěžujeme, že marínu už dva roky nikdo neudržuje a tak můžou být chatrné. Objevuje se Němec, kterému jsme včera pomohli odplout a říká, že necelé dvě míle dlouhá cesta z přístavu na kraj zátoky proti větru a dvouapůlmetrovým vlnám mu trvala hodinu (normálně by to bylo tak 15-20 minut), znovu vřele děkuje za pomoc a loučí se. Německý kapitán přináší poděkování v podobě sixpacku piv, s úsměvem odmítám, ale trvá na svém. Aktuální maximální vítr ukazuje 46 uzlů, je 18 hodin, kolem 21. hodiny má vichr kulminovat a pak už klesat…

Katka: Přírodní drama vrcholí. Na břeh už se nikomu moc nechce, můstek tančí do výšky 1,5 metru, takže dostat se z lodě na molo a zpět se stává sportovním a někdy i divadelním výkonem. Na větrolam taky nelezeme, láme totiž nejen vítr, ale i lidi v pase. Jak kapitán četl - vítr o rychlosti cca 30 uzlů=není možná vzpřímená chůze. Na vlny před vlnolamem se totiž už nemusíme chodit koukat - vlny se už od rána chodí koukat na nás.

Dáša: Ráno za světla vypadá slibně, evakuační zavazadlo zůstalo na palubě, naplňuje mě to nadějí, že tam už zůstane a žádné drama nás nečeká. Ale vítr si se včerejškem nezadá, chystá se nám znepříjemňovat i následující den a noc. Městečko je ještě vylidněnější než včera, ale za turistickým ruchem jsme sem opravdu nepřijeli, takže jsou místní uličky zalévané slanou vodou příjemnou změnou oproti hektičtějšímu Mykonu. Ale i tak už té pevniny bylo dost. Noční koncert zní trochu rozladěně, lana už toho neustálého repetitivního pohybu evidentně mají dost. Katastrofický scénář, že vytrhnou celou naši kajutu a mrští jí přes zeď na otevřené moře se překvapivě nenaplní. Trochu už se přestávám bát a dokonce se v té kakofonii dá chvílemi spát.

Martin Š.: Během noci nakonec maximálně fouklo 47,7 uzlů, což je na hraně mezi Beaufortem 9 a 10. V naší návětrné kajutě na zádi to celou noc hučelo a vrzalo až hrůza. V jednu odpoledne ve větru 23 uzlů kolmo z levoboku vyplouváme. Nezbývá, než se pochválit - manévr jak z učebnice, za bedlivého sledování celé německé posádky vyskládané na jejich palubě ;) Chtěli jsme plachtit na sever směr Mykonos, ale když jsme se v ústí zátoky houpali na třímetrových vlnách, řekli jsme si, že ještě počkáme do dalšího dne, než se moře trochu zklidní. Vracíme se kousek do zátoky Monastery Bay, jdeme se na břeh projít po útesech a do kavárny/baru, který má otevřeno poslední den před ukončením sezóny.

Katka: Ráno kapitán navrhuje 2 varianty dne: protože slábne vítr, mohli bychom opustit loď a jet autem na výlet po ostrově Paros. Nebo vyjet z přístavu a zkusit někam doplout na vítr, motor, jak se dá. Třeba jen přeparkovat do Monastery Bay. Posádka hlasuje 4,5:1,5 pro vyplutí na moře. Holt dobrodružnou duši námořníků nezapřeme, i když trocha kultury by nám také neuškodila.

Připravujeme tedy loď na vyplutí. Dopouštíme vodu do obou nádrží, uklízíme věci v podpalubí do stabilní polohy a někteří (ti, kteří ve velkých krosnách o hmotnosti téměř 20 kg mají pestrý šatník oblečení do všech situací) oblékáme protivětrné a protivodní oblečení, které už je za poslední 3 dny pěkně nasolené.

Kapitán to nechtěl skromně zdůrazňovat, ale parádní odplouvací manévr byl jeho zásluha. Každému členovi posádky přidělil konkrétní úkol: Martin A. bude uvolňovat návětrné lano, Dáša závětrné lano, Zuzka uvolní provizorní lano, které jistí naši polohu vůči francouzské lodi, Radek a já shodíme mooringy na dno. Jsme poučeni, že pokud namotáme mooringové lano na lodní šroub, budeme vypadat jako idioti a bez potápěče to nevyřešíme, takže se soustředíme plně na svůj výkon. Kapitán zahajuje akci, startuje motor, okamžik O nastává: příď proti větru, mooringy, záďová lana, lano od Francouzů. Vyjíždíme z parkovacího stání, bez zaváhání, plynule, proti větru ven z přístavu. Němci s otevřenou pusou zírají.

Třímetrové vlny, divočina, voda stříká všude. Skleničky cinkají v kuchyni. Žaludky to zatím zvládají. Ani plachty nevytahujeme, tahle matějská pouť nám stačí. Kolíbat se takhle dál by ale bylo náročné. Otočný manévr proběhne hladce jako na parkovišti a řítíme se zpět. Byla by dobrá machrovina vřítit se zase zpátky do přístavu kolem udivených Němců. To bychom ani nebrzdili a zastavili až v kopci u kostela.

Výlet po útesech nám přinesl zase jiný pohled na celou věc - z nadhledu jsme mohli zhodnotit prožitou zkušenost s vichřicí, shlédnout na celou severní zátoku u Naousy a naši loď odpočívající v závětří. Taky si ráda odpočine.

Martin Š.: Vyplouváme na sever a užíváme si celodenní luxusní plachtění ve dvacetiuzlovém větru a solidních vlnách - připomíná mi to oceánský jachting. Večer kolem 19:30 připlouváme na Mykonos. Zřízenci charterovky bez diskuze kotví loď de facto sami - chápu je, v tomto větru je pro ně jednodušší udělat vše sami, než opravovat chyby jim neznámých skipperů. Ale mrzí mě to, těšil jsem se, že si zakotvíme výhradně vlastnoručně ;)

Katka: Závěrečné plachtění bylo parádní a myslím, že nezapomenutelné. Velký náklon lodě v kombinaci s vlnami, kormidlování a hledání správného směru jízdy vůči větru, křižování, omývání kosatky odstřikující vodou, objímání stěžně v podpalubí při cestě do kajuty, kapitánův boj s drakem - tedy se zmítající kosatkou a jejími otěžemi jsou těmi hlavními body. “Vyšívání” (tedy natáčení přídě tak, aby dosedala na vršky vlny a neplácala tvrdě do ďolíků), které jsem si zkusila na závěr dne, byla pro mě třešnička na dortu.

Poslední míle do cíle jedeme na motor a kapitán rozděluje úkoly nutné k hladkému přistání: bude nacouvávat na naše parkovací místo, Martin A. vyskočí se záďovým lanem na břeh a uváže nás, já na závětrné straně mu hodím své lano, Zuzka s Radkem vyloví a uvážou mooringové lano, Dáša bude hlídat fendry na bocích lodě. Tím, že chlapíci z charterovky vzali závěrečný manévr do svých rukou, přerušili naši pěkně připravenou akci. Všichni sice mohli své úkoly v určité míře dovést do konce (a nakonec jsem si i já hodila lanem :-)), bohužel až na kapitána, který to celé vymyslel a nakonec zůstal bez odměny v podobě dobře zaparkované lodě. Byl smutný. Měli jsme v noci celou akci na vlastní pěst potají zopakovat a uspořádat to v maríně podle svého.  

Martin Š.: Celá plavba byla pro mne velká zkušenost, za kterou jsem opravdu vděčný. Loď jsme vrátili netknutou, jen jedno lano mělo přebroušený oplet. Počasí, které jsme zažili, byla meteorologická příprava pro medikán Zorbas, který 110 mil od nás potopil v přístavu pět lodí (facebook.com/krasajachtingu/posts/2187143791344748). V přístavu nás vítr držel celkem 61 hodin, ale nikdo jsme se nenudili :D Celkem jsme napluli 118 námořních mil, snědli suma sumárum tři Kinedryly, užili si slunce, déšť, bezvětří i vichřici, kotvení nadivoko i neobvykle adrenalinové kotvení v maríně či plavbu na motor ve třímetrových vlnách. Po plavbě jsme ještě strávili dvě noci na Mykonu a užili si velmi impresivní prohlídku ruin na ostrově Delos. Všichni v posádce byli úžasní, kdykoliv a rád se s nimi zas vydám klidně do vichřice. Takže vřelé díky za společný čas Zuzce a Radkovi Ocelákovým, Dáše Císařové, Katce Mertenové a Martinu Augustinovi! ;)

Katka: Pro mě to byla jedním slovem paráda. Harmonická a pohodová posádka, pestré zážitky, nové plachtařské zkušenosti, zajímavé moře i ostrovy.

Díky, kapitáne, že jsi byl odvážný se s námi do těchto podmínek vydat vstříc přírodním živlům, že jsi byl trpělivý s naším zaškolováním a že jsi neztratil hlavu a smysl pro humor, ani když nám cákalo do kokpitu :-)

Díky, spolunámořníci, že celou dobu byla dobrá nálada a že jsme byli opravdu na jedné lodi. A ne tak ledajaké. Black Pearl.